Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
období bouřlivých devadesátých let dvacátého století jsme v ArteActech otevřeli již v minulém čísle, kde se transformaci společnosti z ideového, politického a hospodářského hlediska věnoval Petr Steiner. V ponoru do nedávné minulosti pokračujeme i v aktuálním čísle časopisu, jež otevírá zevrubné mapování bílých míst na kulturní scéně „devadesátek“ z pera Michala Klodnera. Jeho studie není jen vhledem pamětníka do dobových druhů uměleckých aktivit, které se svou povahou vzpíraly archivaci, svůj materiál zkoumá optikou výzev, které tyto umělecké aktivity kladou před moderní paměťové instituce, jež se jim mnohdy začaly věnovat až ex post.
Badatelský tým ve složení Josef Bartoš, Petra Fritsch a Klára Milfaitová se zaměřuje na osobnostní charakteristiky současných studentů a studentek českých tanečních konzervatoří a skrze interdisciplinární metodu kombinující teorii tance se sociologickým přístupem a psychologickými modely nabízí nový pohled na jejich vzdělávání. Erudovaný text Jana Motala, uzavírající rubriku studií, se věnuje myšlení v Čechách nereflektovaného současného filozofa Françoise Laruella a zve k pročtení překladu jednoho z Laruellových textů, básnického eseje „O černém vesmíru“, který je pozvánkou do světa ne-filozofie vztažené k figuře umělce.
Esej Andrey Průchové Hrůzové „Od ‚co‘ k ‚jak‘“ je z našeho pohledu skvělým výchozím bodem pro promýšlení pozice uměleckého výzkumu, na které bychom se rádi v budoucnu zaměřili. Text precizně shrnuje otázky, kterým se tato oblast v posledních dvou dekádách věnovala, a rozkrývá je jako stále živé a palčivé pro tento typ výzkumu praktikovaný na českých uměleckých školách.
V minulých číslech ArteAct jsme se prostřednictvím rozhovorů a studií věnovali poněkud opomíjené oblasti zvuku v audiovizuální tvorbě. Číslo časopisu, které právě držíte v ruce, přináší pohled Marie-Jeanne Wyckmans, ženy, která se v tomto převážně mužském světě etablovala spoluprací se zvučnými jmény světové kinematografie v rámci profese foley artist, jejíž význam je zcela klíčový pro divácký zážitek, o níž však stále víme jen velmi málo.
Příznivcům divadla, té „nejcivilizovanější a nejrafinovanější veřejné hry, které se dobrovolně oddáváme“, doporučujeme rozhovor s divadelní režisérkou Lynne Parker, neteří proslulého irského dramatika Stewarta Parkera, který pro nás připravila, přeložila a zevrubným kontextuálním úvodem opatřila Michaela Raisová.
Aktuální číslo uzavíráme recenzí Martina Netočného, věnovanou knize Karla Stibrala Estetika přírody. V ní se Netočný zabývá naší potřebou projekce řádu či svobody do prostředí, které nás obklopuje, a rozšiřuje Stibralovy úvahy směrem k médiu kinematografie, v analýze ustavující elegie české venkovské krajiny Všichni dobří rodáci a kontrastním náhledu experimentálního filmaře Milana Šejna.
Za redakci ArteAct Vám objevné zážitky z četby přeje,
Veronika Klusáková
