Studie sleduje historii československého a českého mediálního umění, jež přinesla v souvislosti s dynamikou společnosti několik základních strategií a vývojových linií. Tvůrci experimentálního filmu a videoartu vykročili z institucionálního uspořádání kinematografického průmyslu jak odlišnými uměleckými strategiemi, tak způsobem organizování. Někdy se rovněž opírali o emergentní přístupy, doposud materiálně neukotvené, nebo i přístupy postmateriální, zaměřené na aktivní a participativní procesy. Složitější situace vyžadující historickou rekonstrukci nastává u přesahů do výtvarného a scénického umění, jako jsou interaktivní a místně specifické instalace, videosochy, intermediální umění, imerzní dramatická představení nebo performance. Institucionálně i teoreticky bylo toto rozšířené pole v průběhu doby několikrát redefinováno. Reprezentace kulturní historie pro galerie a archivy znamená řadu výzev a nových specializací, které se v teorii a praxi paměťových institucí diskutují a popisují formou odborných kurátorských a dokumentačních postupů. Archivní metodologie z tohoto důvodu zahrnují různé druhy analýzy dokumentace, síťových vztahů umělců, orálních historií, mediálních a organizačních ekologií. Uspořádání institucionální sbírky musí počítat s heterogenním materiálem i s využitím osobních a komunitních sbírek z různých společenských kontextů. Teoretický i terminologický konsenzus je proto nutné hledat i v přesahu mezi tradičními obory a médii.
