Umělecký výzkum představuje hybridní tvůrčí a teoretickou oblast, která se v současné umělecké akademické sféře intenzivněji rozvíjí již po dvě dekády. Jejím cílem je poukázat na schopnost umění pomocí různorodých vyjadřovacích prostředků a postupů generovat nový typ poznání a porozumění světu kolem nás. O tom, jaké tyto prostředky mohou být, jaké jsou jejich limity, jaké postupy lze v uměleckém výzkumu uplatnit a jakou specifickou kvalitu mají nové informace a zakoušení světa prostřednictvím umění, se dnes živě diskutuje. Problémy volby nástrojů tvůrčího vyjádření, metodického postupu a charakteru vědění utvářeného uměním lze proto bez váhání označit za tři klíčové momenty určující dynamiku zkoumaného pole. Do rámce tohoto výchozího trojúhelníku jsou pak včleněna širší témata: vztah mezi uměním a vědou, podoby produkce znalosti v současné společnosti, vztah mezi teorií a praxí, institucionální kritika uměleckého vzdělávání a pozice uměleckého výzkumu a uměleckého doktorátu v rámci akademické obce a způsoby hodnocení jejich výstupů. Předkládaný text, jenž vychází z původní výzkumné zprávy,1 si klade za cíl čtenáře s těmito problémy postupně seznámit.